Můj příběh

Už jako malá jsem mívala kila navíc. V osmé třídě jsem vážila 90 kg. To už jsem za sebou měla sérii vlastních hubnoucích pokusů a 3 pobyty v odtučňovacích lázních. Lázně jen dorazily zbytky mého sebevědomí. Byla jsem jiná než ostatní děti, nesměla jsem jíst co ostatní děti. „Tohle nesmíš, nebo zůstaneš tlustá navěky.“ „Nejez to, zklameš své rodiče.“ A tak jsem se snažila – pro své rodiče a trpěla přitom jako pes. Závislost na sladkém, náročné cvičení několikrát denně… Výsledkem byla únava a zklamání, že se rodičům nelíbím, že mě posílají do lázní, že se mě zbavují. Neměla jsem je za to ráda a sebe taky ne. Chtěla jsem domů. Celkem jsem tak absolvovala 3x 2 měsíce redukční kůry, ze které jsem se vracela o 8 až 13 kilo lehčí.  Po návratu bylo období snažení, všichni se snažili, vařilo se, správně nakupovalo a jedlo, párkrát jsem si šla zaběhat a tím to skončilo. Nikdy jsem to dlouho nevydržela a všechno bylo po nějaké době zpět. Plus další kila navrch. Moje tělo fungovalo celý život jako nafukovací míč – roztáhnout, stáhnout, roztáhnout, stáhnout. Vše na mě bylo povislé, prsa žádná, sebevědomí žádné, energie žádná. Prostě nic.  

Nedokázala jsem jako dítě najít vlastní motivaci. Moje hlava neuměla tuhle situaci zpracovat a nastartovat změnu. Proč bych se měla snažit? Stejně to nikdy nedokážu a bude to celé zase k ničemu.

Díky dvěma těhotenstvím plným chutí a dobrého jídla, ale také komplikacím a těhotenské cukrovky, jsem skončila ve špatném fyzickém i psychickém stavu. Byla jsem šťastná maminka, ale s každým prckem jsem přibrala téměř 30 kg. Byla jsem tak tlustá, že mi daly zabrat i schody. Všechno mě bolelo, hlavně klouby. A to mě odrazovalo i od jakýchkoli pokusů se hýbat. Nemohla jsem dýchat, jít se s dětmi projít – bála jsem se, že je venku nedohoním. Nikam jsem nechodila, byla jsem protivnou matkou svým dětem, uvězněnou ve svém domě.

Ani manželské soužití nebylo růžové. Kdo by chtěl něžnosti s někým tak ufuněným, upoceným a nehybným. Můj manžel si v této době hledal pobavení jinde a mě to srazilo na kolena. Nechtěla jsem žít. Přitom mi můj muž nikdy neřekl, že jsem tlustá! Naopak, byl rád, že jsem stále doma a o děti je postaráno. Měl mě jistou a z našeho vztahu se pomalu vytratilo pohlazení, pěkná slova, láska….

Proto jsem se rozhodla, že musím něco udělat! Řešení jsem viděla v bariatrické operaci, tzv. sleeve resekci žaludku, kterou jsem v roce 2010 podstoupila v nemocnici Břeclav. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, do toho jít a téměř 2 měsíce trvala předoperační příprava, včetně psychologického vyšetření. Měla jsem strašný strach, že se celá věc nepodaří, protože to není malý zákrok a rizika hrozí. Ale kdo nezažil tu nepohodu doma, ty pohledy okolí, odvracení hlavy, omezení a poznámky k mým 113 kg, těžko pochopí moje rozhodnutí.

Operace byla úspěšná, byť bolesti strašné. Porod je procházka růžovou zahradou. Každý pohyb mi hnal slzy do očí, nemohla jsem zakašlat, smát se, všechno mě bolelo. Uvnitř mě bylo všechno zpřetrhané, posunuté, bolavé. Říkala jsem si, jestli mi to stojí za to… Po operaci můj žaludek snesl jen málo jídla. Pila jsem tekutou stravu – 100 ml a jen velmi pomalu. Jinak mi bylo zle. Velká část žaludku byla pryč a já jsem se musela naučit, jak jíst a co jíst. Rýže je moc těžká, luštěniny nadýmají… Bylo to těžké a snad dva roky trvalo, než jsem si zvykla a pochopila co ano a co ne, abych nezvracela. Problém byl i pitný režim. Napiješ se a už nemáš hlad. Najíš se a nemáš místo na vodu. Měla jsem stále žízeň. Musela jsem pořád řešit co a kdy jíst.

Nebylo divu, že jsem za dva měsíce zhubla 18 kg a za další dva 11 kg. Pátý měsíc po zákroku jsem měla dole 29 kg a vážila jsem 84 kg. Byl to nádherný pocit! Byla jsem lehoučká, chtěla tancovat a nakupovat. Oblékla jsem velikost 50 (z původní velikosti 58). I děti mě vnímaly jinak. Dokonce mě přehlédly v posteli a mysleli si, že jsou samy doma. Byly zvyklé na velkou maminku pod peřinou ☺.

Tím, jak jsem rychle hubla, mi ochabovalo svalstvo. Bolely mě záda stále víc a musela jsem několikrát i na injekci k lékaři, což pomáhalo jen na chvíli. K tomu se přidaly rehabilitace, zdravotní cvičení a protahování. Dospěla jsem k blokádě křížokyčelního kloubu (SI kloubení). To se dalo zvládnout jen pravidelným cvičením a udržováním silného středu těla, což jsem si uvědomovala. Začala jsem cvičit jógu, která mi pomáhala a mé proporce začínaly dostávat i jakési tvary. Byly to moje první cvičící úspěchy. Děti byly v té době malé a já se starala o manželovu babičku, téměř 6 let, z toho 2 roky byla ležící. Manžel odjížděl za prací i na 14 dní a vše zůstávalo na mě. 2 malé děti, babička, která se sama nenajedla a nedošla si na WC, péče o dům, kotel na tuhá paliva… Přestala jsem to zvládat. Byla to krušná doba, ve které jsem si sáhla na dno.

Už jsem nepřemýšlela nad jídlem, ozvala se psychika. Ráno jsem se probudila a strašně mi hučelo v hlavě, ten zvuk nechtěl vůbec přestat. Trvalo to dlouho a bylo to nesnesitelné. Na psychiatrii mi diagnostikovali vyčerpanost. Dostala jsem Lexaurin a asi půl roku přežívala s jeho pomocí. Bála jsem se ho vysadit, aby se to nevrátilo. Stala se ze mě závislačka. Lexaurin na nervy, Ibalgin na bolavá záda, která při tahání babičky nepolevovala. Kruh se uzavřel. Slíbila jsem babičce, že ji nenechám umřít v nemocnici a pečovala tak o ni až do její smrti. Zemřela doma. A já musela začít nějak žít. Ale jak? Léky, které jsem brala, mě uspávaly a mě bylo všechno jedno. Jedla jsem, spala jsem, kila šla nahoru.

Žaludek je jen sval a dokáže se zase pěkně roztáhnout. A já zajídala smutek, nahromaděný stres a navíc jsem začala pracovat v gastronomii. Zákusky, chlebíčky, meníčka, vše neustále po ruce. A syn nastoupil do první třídy. Na cvičení nezbýval čas, potřebovaly mě děti. Ráno do práce, z práce nakoupit, uvařit, postarat se o domácnost o dům, úkoly… Bohužel čas na mé potřeby se někam vypařil a já s tím nic nedělala. Jen jsem se přestala usmívat a začala být protivná, bez nálady, vyčerpaná. Rok a půl jsem takto bojovala sama se sebou (a svou hlavou) a kladla si otázky, co je a není správné.

Dnes už vím, že se musíš jen rozhodnout, co je pro tebe důležité, abys byla šťastná. Spokojená žena = spokojený muž. Šťastná žena = šťastné děti. A to je důležité!